Energetika jako klíč k česko-polským vztahům

Polsko a Česká republika jsou přirozenými partnery v politice energetické transformace a nezávislosti na ruských surovinách, i když v minulosti tuto spolupráci brzdily občasné politické spory.

.Český premiér Petr Fiala oznámil dne 29. dubna 2022 ve Varšavě, že jeho země má v plánu dosáhnout nezávislosti na surovinách z Ruska v souvislosti s útokem na Ukrajinu. „Chceme se zbavit závislosti na ruských fosilních zdrojích, ale potřebujeme k tomu i pomoc jiných zemí. A v této věci nám může výrazně pomoci spolupráce s Polskem“, uvedl Fiala na tiskové konferenci po jednání se svým polským protějškem Mateuszem Morawieckým. Je to signál velkého, ale ještě stále nedostatečně využívaného potenciálu energetické spolupráce mezi Polskem a Českou republikou, který lze účinněji rozvíjet tváří v tvář ruské agresi proti Ukrajině.

Polsko a Česká republika jsou země s rozvinutou těžbou jak hnědého, tak černého uhlí, hlavně ve Slezsku, kde leží nejvýznamnější uhelná pánev v této části Evropy. To nám nabízí prostor pro spolupráci při získávání finančních prostředků na energetickou transformaci a nahrazování pracovních míst při těžbě uhlí nově vytvořenými v jiných odvětvích. Ve vztazích mezi Českou republikou a Polskem se však Energetika dnes spojuje především  se sporem o vliv dolu Turów v Polsku na české životní prostředí. Nedostatek dialogu v důsledku ochlazení politických vztahů mezi vládami v Praze a Varšavě v posledních letech vedl k tomu, že se případ dostal až k Soudnímu dvoru Evropské unie. Po dočasném sporu bylo nakonec dosaženo dohody, která soudní rozepří ukončila. Češi a Poláci mají možnost transformovat regiony zasažené těžbou nerostných surovin s pomocí Evropské unie a společně hledat další zdroje pro rozvoj, například v rámci Fondu pro spravedlivou transformaci. Rozdíl v situaci obou zemí spočívá v tom, že Češi již mají ve svém energetickém mixu jadernou energii, která má vliv na celkové snížení emisí CO2, a také jsou méně závislí na uhlí (Polsko: 70 % energie z uhlí, Česko: 20 %).

Praha a Varšava mají také v úmyslu dosáhnout nezávislosti na ruských surovinách: plynu, ropě a pohonných hmotách. I v tomto ohledu mohou spolupracovat. V odvětví zpracování ropy zde odehrává roli polská společnost PKN Orlen, která provozuje rafinerie v Plock v Polsku a také Litvínov a Kralupy v České republice, kde také rozvijí síť čerpacích stanic Benzina. Právě díky Polákům se do České republiky dostává neruská ropa od Saudi Aramco. Silná pozice Orlenu v regionu střední a východní Evropy by mohla znamenat zvýšení energetické bezpečnosti České republiky,  zejména v souvislosti s vyostřením rusko-českých vztahů po odhalení diverzních aktivit Ruska včetně spektakulárního vyhození do vzduchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014. Výzvou zůstává významná pozice maďarské společnosti MOL v této části Evropy, která se bude muset na českém trhu utkat s polským PKN Orlen.

Za účelem snížení závislosti na Rusku mohou Polsko a Česká republika spolupracovat v oblasti dodávek plynu. Plynový interkonektor mezi Polskem a Českou republikou má v současnosti nízkou kapacitu. Dnes už ale probíhají jednání o její rozšíření v rámci projektu Stork II. a o dodávkách zkapalněného plynu (LNG) prostřednictvím terminálu v polským Ústí nad Svinou (Swinoujście). Češi a Poláci mohou společně prosazovat projekty energetické transformace spojené s plynem na evropské úrovní a zajistit jejich financování a také investice do zdánlivě netržních projektů – na příklad do další přepravní infrastruktury, která by do regionu přiváděla více neruského plynu. Výzvou je značná poptávka po plynu v České republice, přičemž místní těžba dosahuje téměř zanedbatelného procenta spotřeby. Není zatím jasné, jaký objem by mohl do ČR směřovat přes Polsko. Poptávka polského hospodářství po plynu dosahuje totiž 20 mld. m3, přičemž cílový potenciál kapacit pro dovoz plynu z neruského směru činí cca 27 mld. m3.

Poláci a Češi chtějí stavět jaderné reaktory. Polsko chce mít první v roce 2033, zatímco Česká republika už provozuje dvě starší jaderné elektrárny. Nové jsou v plánech v roce 2036. Existuje zde možnost, že by v obou zemích získala zakázky jedna zahraniční společnost. To by umožnilo využit dodavatelský řetězec a dosáhnout určitého synergického efektu investičních projektů v obou zemích. Ve hře jsou nyní americká  společnost Westinghouse, korejská KHNP nebo francouzská EDF. Existuje také možnost, že by tyto společnosti navázaly v nějaké formě vzájemnou spolupráci ve prospěch zákazníků v Polsku a v České republice. Je třeba rituálně podotknout, že jaderné projekty v Evropě jsou věhlasné zpožďováním termínů a překračováním nákladů. Možná, že v Polsku a České republice tomu bude jinak, právě i díky spolupráci se stejným dodavatelem v obou zemích.

Energetická krize, na které vyvolání se podílel ruský Gazprom, která se po období pandemie koronaviru promítá do prohlubující se hospodářské krize a navíc hrozba vojenské krize po ruském útoku na Ukrajinu, jsou faktory, které pravděpodobně urychlí polsko-českou spolupráci v oblasti energetiky. Polské ropné a plynové přístavy jsou pro region střední a východní Evropy oknem do světa. Kromě plovoucích terminálů FSRU v litevské Klaipedě a na chorvatském Krku neexistují alternativy pro dodávky LNG. Naftoport v Gdaňsku může být zdrojem dodávek ropy a pohonných hmot ze zemí mimo Rusko, zejména s ohledem na skutečnost, že Poláci již mají podíl v českém rafinérském odvětví. Proatlantická politika vlád Mateusze Morawieckého a Petra Fialy činí takový scénář pravděpodobným. Vzájemné spory, jako je ten o důl Turów, které mohou být ještě rozdmýchávány třetími stranami, budou i nadále výzvou.

.Neměnnou výzvou spolupráce zůstávají dočasné spory v bilaterálních vztazích mezi Polskem a Českou republikou, stejně tak možné pokusy vytvořit v regionu střední a východní Evropy platformu alternativní k evropské integraci. Polsko a Česká republika stále účinněji spolupracují díky společné rozvojové podpoře Evropské unie, která vytváří vhodný prostor pro realizaci národních zájmů a díky posilování východního křídla NATO za účelem obrany před vnějšími hrozbami, zejména hrozbami z východu.

Wojciech Jakóbik

Text byl současně publikován v českém týdeníku “Echo” a v č. 41 názorového měsíčníku “Wszystko co najważniejsze” [LINK] v rámci meziredakčního projektu realizovaného s podporou Polského institutu v Praze v soutěži Ministerstva zahraničních věcí “Polsko-české fórum 2022”.