Blízkost i různost – rychlokurz polské kultury pro Čechy

Bratři Slované? Jděte s tím někam, nejlépe do cholery jasnej. Momentální rusko-ukrajinské „bratrství“ nechť je toho rukolapným důkazem. Možná jsme svědky toho, jak tato idea 19. století je právě pohřbívána na všechny další časy. A místem, kde by mohl stát její pomník by mohla být Buča. Spi sladce, stačilo… Než si Poláky „číst“ přes filtr slovanské vzájemnosti,je lepší tak činit skrze blízkost středoevropskou.

Středoevropanství je nejen tím, co nás s našimi severními sousedy spojuje, ale je to – podtrhněme – také účinná protilátka na panslovanství. Přitom nejspolehlivější očkování získali ti, kdo Rusko či Sovětský svaz měli možnost poznat z vlastní zkušenosti – třeba český novinář a básník Karel Havlíček Borovský nebo polský prozaik a esejista Gustav Herling-Grudziński. Stačilo, aby na ně ruský medvěd dýchl pěkně zblízka – a bylo jasno. Jakkoli nutno dodat, že Češi a Poláci se na svých verzích střední Evropy tak úplně neshodnou. Nutno dodat, že české diskuse si vystačí s pojmem střední Evropa, ty polské daleko častěji užívají pojem středovýchodní Evropa. Vědomo proč. Historie každý z obou národů (trefněji spíše zemí) utvářela v trochu v jiné geopolitické matrici.

Romantismus

.Třebaže český romantismus nabízí v Máchovi a Erbenovi životodárný protiklad vzpoury a řádu, polský romantismus je daleko mohutnější. Má hloubku i šíři; je mesianistický i mystický; je plný herojských masek i vlasteneckých vášní. Nebude snad úplně od věci říct, že si vzal polskou kulturu na dlouhý čas do zajetí. Byl příliš dominantní, než aby se z něho dalo jen tak vyvléci. Tak či onak, bez romantismu Poláky nepochopíte. Zpočátku byl způsobem, v němž se hledala národní identita, posléze se však stal tím, od čehož se bylo nutno  emancipovat, a vymanit se tak ze sevření až příliš dominantního vzorce. Ti, kdo se pokusili o emancipaci, museli počítat s tím, že se na ně ostatní budou dívat jako na zrádce či přinejmenším renegáty. Dnes už to tak neplatí; dokonce jako by se gard obrátil. Demytologizace romantismu se stala jakousi snad až povinnou figurou mládeže a kritických intelektuálů. Kdo nedemytologizuje, není Polák.

Singer

.Kolik mají Poláci Nobelových cen za literaturu? Správná opověď je pět: Henryk Sienkiewicz, Władysław Reymont, Czesław Miłosz, Wisława Szymborska, Olga Tokarczuk. A ještě správnější odpověď je šest. Správnější, protože středoevropštější. Připočteme Isaaca Bashevise Singera, rodáka z Leoncina a rabínského synka. Jakkoli polsky nepsal, bez polského živlu (hlavně meziválečné Varšavy) by nebyl možný. Poláci mu poněkud vyčítají, že je ve svých prózách nelíčil nijak příznivě, upřít se mu však nedá, že se stal kronikářem už zmizelého světa židovské Varšavy, ještě na počátku 20. století největšího židovského města na světě, než ji vytlačil New York. Singer dokázal psát o Židech všech odstínů a sociálních vrstev, nadto velmi plasticky, s citem pro napětí mezi tradičními (rabínskými) židy, liberály i divokou levicovou mládeží.

Elity a kam mizí?     

.Čtení je důležitým kulturním rentgenogramem. A statistické výzkumy neúprosně praví, že počet těch, kdo za rok přečtou aspoň jednu knihu, je v Polsku zhruba poloviční než v České republice. Čím to, že ti, kdo na nobelovky nad Čechy drtivě vyhrávají 6:1, jsou zde na tom o tolik hůře než jejich jižní sousedé? Poláci měli vždy silné elity, které byly s to vysoko držet vztyčený prapor kultury a vzdělanosti. Češi si své elity dokázali úspěšně vybíjet, ale zato se u nich nikdy nepodařilo vyhubit měšťanský kulturní standard. A k němu patří i čtení. Poláci o svou nezávislost bojovali v 19. století povstáními, Češi spíše knihami. Zatímco pro Čechy se čtení stalo něčím jako sekulárním náboženstvím, Poláci své náboženství zasnoubili s národním programem (Bóg, Honor, Ojczyzna). Polská společnost byla – a stále je – výrazně rozdělena na město a venkov, velké trhliny se nacházejí i mezi generacemi, jakož i mezi intelektuálními elitami a většinovou populací; proti tomu ta česká je v tomto všem daleko soudržnější. Češi jsou stále utvářeni vzorcem měšťanské kultury. Ten se nepodařilo zničit ani komunistům; navíc se daný vzorec ukázal jako značně inkluzivní i vůči národní kultuře i modernímu umění. Proti tomu polská kultura ho nedokázala rozestřít dostatečně doširoka; stal se pouze výsadou elit. A ty v nové době ztratily svůj vliv. Poláci jsou však čtenářsky daleko více než Češi věrní svému národnímu kánonu. O své velké autory umějí pečovat, a to nejenom o ty z oblasti literatury.

Wajda

.„Polský film“ – nic víc říkat netřeba. Je to fenomén bohatý na tvůrce všeho druhu a všech profesí spjatých s touto múzou. Vzpomeňme Andrzeje Wajdu, také proto, že to snad už ani není režisér, ale společensko-kulturní instituce. Hodná obdivu je už šíře jeho záběru, tedy to, jak umí natočit široká plátna i psychologicky komorní snímky. K těm druhým patří například dvě adaptace próz Jarosława Iwaszkiewicze – Slečny z Vlčí a Březový háj. Přitom k těm nejsilnějším patří ty, v nichž se mu obojí podařilo propojit (například v jeho raném filmu Kanály). Wajda vás nevydírá hloubkou; umí být filmově epický, a tudíž i divácky přívětivý. Prostě: je to pořád i atraktivní „biják“ s nosným tématem. A z jeho filmů se lze nadto i hodně dozvědět o polských moderních dějinách, historických traumatech, významných postavách a mýtech.

Hudba

.Když Polsko, tak Chopin, budiž, ale není to zdaleka jen on. Zmiňme jedinečné autory filmové hudby, aspoň dva – Wojciecha Kilara a Zbigniewa Preisnera. Síla obou se pozná, že jejich hudba funguje jako ústrojná součást s filmovým obrazem i zcela svébytně, v koncertantní autonomii. Z velké galerie polských moderních skladatelů (Krzysztof Penderecki, Witold Lutosławski ad.) si zapamatujme aspoň Henryka Góreckého, především jeho Třetí symfonii (Symfonie žalostných písní) pro orchestr a sólový soprán. Když si ji pustíte poprvé, stane se vám, že týden nebudete schopni poslouchat nic jiného. Na počátku 90. let byla vůbec neprodávanější nahrávkou klasické hudby v USA a Velké Británii. Mírně odjinud: Czesław Niemen, rockový bard a nonkonformní umělec působící hlavně v 70. a 80. letech minulého století. Zůstaneme-li na vlně bardství, tak samozřejmě nelze nevzpomenout tři bardy s velkým B – Jacka Kaczmarského (polského Karla Kryla), Przemysława Gintrowského (nádherně drsný hlas) a Zbigniewa Lapińského. Kdo chce poznat polská osmdesátá léta, v mnohém tak neklidná a jedinečná, bez Bardů se neobejde. Ale pozor: je tu ještě jedna fascinace: Antonina Krzysztoń, písničkářka, skladatelka a textařka. Čím? Nevtíravým způsobem, jímž dokáže zpívat o víře, dále pak nápaditostí aranží a nezaměnitelností projevu. V jejích písních tkví až jakási andělská dokonalost, aniž by to někdy zašlo do sterilnosti.

Polévky 

.I jídlo patří do kultury. Uhranutí číslo jedna: polské polévky. Nejenom že jich na jídelním lístku máte vždy daleko více než v českých restauracích, ale nadto jsou vynikající: chłodnik, żurek, krupnik, zupa ogókowa, zupa grzybowa wigilijna a další. A pokud by měl někdo ještě chuť na druhý chod, nechť si dá pierogi. Může je mít na několikerý způsob – s houbami, zelím, špenátem, sýrem, na sladko; vařené i opékané. Są pyszne. To neznamená, že se nadýmají pýchou – třebaže by mohly –, nýbrž že jsou znamenité.

***

.Polská kultura – tak blízká, a přece je v mnohém jiná, někdy i zcela podstatně. Střední Evropa je však na různost zvyklá. V jednotě je síla, v různosti je půvab. Nechť tak zůstane.

Prof. Jiří TRÁVNÍČEK

Text byl současně publikován v českém týdeníku “Echo” a v č. 41 názorového měsíčníku “Wszystko co najważniejsze” [LINK] v rámci meziredakčního projektu realizovaného s podporou Polského institutu v Praze v soutěži Ministerstva zahraničních věcí “Polsko-české fórum 2022”.