Polsko-české rekonstrukce kánonu

Zdá se, že existuje v diskusích zřídka zmiňovaný problém, a sice vytlačování na okraj literárního povědomí těch děl soudobé literatury, která charakterizuje hluboké zakotvení v křesťanství, jež přeci hrálo významnou úlohu při utváření kultury střední Evropy. Ještě méně se diskutuje o tom, jak můžeme tyto díla navrátit do kolektivního povědomí.

.Kánon literatury v každé zemi je nikdy nekončící dílo – work in progres. O procesech modelování kolektivní historicko-literární paměti toho víme již poměrně dost a často se hovoří i o různých diskriminačních praktikách, tedy o specifickém spiknutí mlčení kolem děl vytvořených zástupci skupin vnímaných jako menšiny. Díky studím amerických vědců se jinakost definovaná kategoriemi, jako je rasa, kulturní pohlaví – gender nebo sociální třída, stala privilegovanou oblastí reflexe. Je však race-gender-class theory (rasově-genderově-třídní teorie) schopna popsat celou škálu praktik prosazování a vylučování – prováděných v rámci utváření historické literární paměti? Mnohé nasvědčuje tomu, že niikoliv. Zdá se, že existuje v diskusích zřídka zmiňovaný problém, a sice vytlačování na okraj literárního povědomí těch děl soudobé literatury, která charakterizuje hluboké zakotvení v křesťanství, jež přeci hrálo významnou úlohu při utváření kultury střední Evropy. Ještě méně se diskutuje o tom, jak můžeme tyto díla navrátit do kolektivního povědomí.

V konečném důsledku jde o to, co odborníci nazývají dekolonizací kolektivní paměti v postkomunistických zemích. Vždyť rok 1989 jim přinesl nejen ekonomickou a politickou, ale i kulturní svobodu. V České republice i v Polsku umožnil utvářet kolektivní paměť, včetně literární, nezávisle na moskevském ústředí a nezávisle na ideologii. Otevřel také možnost popisovat samotnou historii útlaku náboženských spisovatelů. V Polsku o tom pojednává mimo jiné Joanna Siedlecka ve své knize Obława. Losy pisarzy represjonowanych (Štvanice. Osudy perzekuovaných spisovatelů), z českých studií stojí za zmínku např. článek Michala Bauera Jan Zahradníček v dobĕ kolektivní pamĕti (in: Víra a vyraz, red. T. Kubiček, J. Wiendl, Brno 2005, s. 541). Autor mimořádně svědomitě odhaluje zákulisí politiky paměti a kulturní revoluce v poválečném Československu. Jak se můžeme dočíst, pronásledování křesťanských autorů na přelomu 40. a 50. let 20. století vyvrcholilo v letech 1951 a 1952, kdy byli postavení před soudy. Padaly rozsudky a známí spisovatelé jako Josef Knap, Josef Palivec nebo Zdeněk Kalista se ocitli ve vězení. Snahy o fyzické odstranění křesťanů z literární scény doprovázela rozsáhlá propagandistická kampaň, jejímž cílem bylo přetvořit jejich veřejný obraz tak radikálně, aby i jen vyslovení jejich jména bylo hanbou. Například Jan Zahradníček, jeden z nejvýznamnějších českých náboženských básníků, byl v tisku – těsně před svým zatčením – popisován jako hlasatel fašismu, havěť, kolaborant už dávno před kolaboranty, český nacista […] Goebbelsův žák, propagátor hitlerovského antibolševismu. Není těžké si všimnout, že zásahy komunistických orgánů proti náboženským básníkům a spisovatelům naplňovaly první tři z osmi fází, které  specifikuje Gregory Stanton, které vedou k útlaku a zločinu (jde o klasifikaci, symbolizaci a dehumanizaci). Zbytek díla zkázy pamětí výše zmíněné skupiny autorů vykonala cenzura, která znemožnila sdělovat o nich v jakékoli formě veřejné debaty v Československu a zakazovala vydávat jejich texty. To bohužel znamenalo i absenci jejich děl v literárním oběhu mimo Československo.

Tím spíše stojí za zdůraznění, že se od devadesátých let podílejí na procesu obnovení evropského povědomí o takových spisovatelích, jako jsou Zahradníček a Bohuslav Reynek také polští účastníci literární scény. Sbírka překladů, kterou dlouhá léta připravoval Andrzej Babuchowski, vydaná v roce 1998 pod názvem Na ostrzu płomienia. Antologia czeskiej poezji metafizycznej XX wieku (Na ostří plamene. Antologie české metafyzické poezie 20. století) se stala literární senzací a připravila půdu pro polské překlady celých básnických sbírek Zahradníčka a Reynka. Díky tomu se legenda Zahradníčka rychle dostala na stránky polské literatury. Následující úryvek se nachází v básni Wojciecha Wencla Imago mundi:

není důležité který rok tenkrát psali
ten příběh je věčný jako poslání Bible
modlím se za tebe ty náhle blízký kraji
za bolest za ticho za tvoje mrtvé živé
i za pana Fraňka – ten nás doma vítal
vlastní slivovicí jen chvíli před návratem
za hlas uvězněných – za Jana Zahradníčka
básníku byl jsem tam v tvém uhřínovském sadě
viděl jsem z lavičky les kde tvé děti našly
zrádné muchomůrky v duchu jsem mohl omýt
tvoje ztuhlé tělo svatým olejem natřít
přišít na košili dávno vyrvaný knoflík

.Těžko bychom hledali lepší pointu našich úvah. Když přemýšlím o povinnostech současných literárních historiků, často se mi vybaví tento pohřební obraz: omývání lidských postav kdysi pokrytých blátem, navracení jim náležité úcty, pomazávání jejich mrtvých těl. Musíme se této úlohy ujmout společně, jak v České republice, tak i v Polsku.

Wojciech Kudyba

Překlad: Jerzy Dziewiecki