My, národy střední Evropy, dobře víme, co bude následovat

Západ nyní hovoří o rozdělení Ukrajiny. Polsko bylo podobným způsobem rozděleno již čtyřikrát, a to mezi Německo a Rusko. Měli bychom udělat vše pro to, aby Ukrajinu nepotkal stejný osud, aby ji stejné síly nevymazaly z mapy Evropy.

Při pohledu na fotografie z Mariupolu nedokážu ovládnout své emoce. Na těchto fotografiích vidím Varšavu – moje město. Varšava byla v roce 1944 metodicky srovnána se zemí Němci za tiché účasti Rusů, kteří 63 dní čekali na druhé straně Visly a pozorovali hořící město. Čekali na to, až my, Poláci budeme potrestáni za Varšavské povstání. Stejně jako nyní je Marioupol trestaný za svou houževnatost. Dům za domem, ulice za ulicí, hořící město po „speciální operaci”. Několikapatrové domy se hroutí a mění v trosky. Lidé s rukama nad hlavou, malé děti, ženy. Hromady lidských těl a lidé, kterým se podařilo se zpod nich dostat. Tehdy i nyní. Když se podíváte na fotografie Varšavy srovnané se zemí po Varšavském povstání v roce 1944 a Mariupolu srovnaného se zemí v roce 2022, nezaznamenáte sebemenší rozdíl. Ani v nejmenším.

Při pohledu na fotografie masových hrobů z Buči nedokážu ovládnout své emoce. Vždyť každý Polák a každý obyvatel střední Evropy zná ty obrázky odhalených masových hrobů, lidských těl se stopami po střelách do zátylku z krátké vzdálenosti, těl vykopaných z písku, z masových jam uprostřed lesa naplněných vápnem, aby po nich v co nejkratší době nezbyla ani stopa. Jenže tyto obrázky nejsou z dubna 2022, ale z roku 1940. A nevznikly v Buči, ale o čtyři sta kilometrů dál, v Katyni, Ostaškově, Smolensku. Tyto názvy zná každý, kdo žije ve střední Evropě. Sověti zabili 25 000 polských důstojníků, profesorů, lékařů a kněží ranami do zátylku. Nejednalo se o jediný masový zločin. Cílem ruských pušek a tanků nebyli jen Poláci. Každý z národů střední a východní Evropy má svůj vlastní příběh. Mají jej Češi, Slováci, Litevci, Lotyši, Estonci, Maďaři, Rumuni, abychom jmenovali alespoň některé národy, které dnes tvoří Evropskou unii.

My – obyvatelé zemí střední Evropy, které leží v oblasti mezi Ruskem a Německem – jsme to všechno už zažili. A viděli jsme to více než jednou.

Deportace ukrajinských dětí z Mariupolu, jejich odebírání rodičům a násilná rusifikace se vůbec, ale vůbec neliší od toho, co zažili naši prarodiče, kteří byli hromadně deportováni na Sibiř. Vyhoštění v dobytčích vagonech do míst, kde nemohli přežít. Přečtěte si vzpomínky těch, kteří navzdory všemu toto peklo přežili. Peklo, kterého oběti se nikdy nedočkaly zadostiučinění.

Ruští vojáci, kteří v roce 2022 ve velkém kradou domácí spotřebiče a audiovizuální techniku z dobytých vesnic na Ukrajině a posílají je svým rodinám někam daleko do Ruska, se nijak neliší od toho, co dělali ve střední Evropě před půl stoletím. V ničem se to neliší! Dnes jsou to akorát počítače, skateboardy, wifi zařízení a tehdy to byly koberce, nábytek, zlaté zuby, hodinky.

Znásilnění ruskými vojáky ve střední Evropě jsou dobře zdokumentována. Proto nemohu zadržet své emoce, když čtu dokumenty o ruských zločinech na Ukrajině, například ty, které shromažďuje Centrum pro dokumentaci ruských zločinů na Ukrajině jménem Rafala Lemkina. Přestože uplynulo 80 let, mezi svědectví žen, které byly znásilněny vojáky Rudé armády nebo Wehrmachtu před více než půl stoletím, a těmi, které byly v posledních týdnech stenograficky zapsány na Ukrajině není rozdíl. Stádní chování, bestialita, souhlas s těmi nejodpornějšími hromadnými zločiny proti malým holčičkám a chlapcům, chování stejně jako tehdy posilované alkoholem a úplně stejnou ideologií. Jako tehdy Poláci,  dnes pro ně Ukrajinci nejsou národ. Jsou podlidé, kterých národnost, ani kultura podle agitátorů neexistuje. Ruská propaganda pracuje na plné obrátky. Tehdy i dnes se smí tyto lidi znásilňovat, zabíjet, posílat do plynových komor a masových hrobů. Tehdy ani dnes s tím svět nechce mít nic společného.

My jsme to všechno viděli. Byli lidé, kteří se nechávali zavřít  do německých koncentračních táborů a ruských gulagů a upozorňovali Američany a Brity, křičeli: „Pomozte!”. Stejně jako to nyní dělá ukrajinský prezident Vladimir Zelenskij. Jeho výzvy připomínají výzvy Poláků – Witolda Pileckého, Jana Karského – k bombardování železniční tratě do Osvětimi. Výzvy, které tehdy nikdo nechtěl vyslyšet. Nikdo jim nechtěl věřit, stejně jako nyní Ukrajincům. Přerušte dodávky Rusům – vyzývá Zelenskij. Aspoň nám zajistěte bezpečné nebe. Nebo alespoň humanitární koridory, aby civilní obyvatelstvo mohlo uniknout hrůzám války. Jen nám pošlete zbraně, my se opravdu dokážeme bránit.

Nejhorší na tom je, že my si dovedeme představit, co může následovat. Známe německé „Nein” a sovětské „Niet” proti existenci suverénního státu, ať už polského, českého, bulharského, lotyšského, estonského, litevského, ukrajinského nebo gruzínského. Pak následuje používání děti jako lidských štítů, masové vraždy civilistů a vojenských zajatců, útoky na pečovatelské domovy. Pak ve snaze zastavit válečného šílenství následuje nějaká Postupim, Jalta, nebo nějaké jednání u kulatého stolu v normandském, bavorském, či ženevském formátu, nebo nějaké Valdajské fórum. Výsledkem budou jednání, která povedou k rozdělení Ukrajiny: na část pod vlivem Ruska a část pro Německo. Světu to bude prezentováno jako dojednaný mír. Fakticky by to bylo uskutečnění scénáře vládce Kremlu se souhlasem německého kancléře.

Poláci již zažili čtyřikrát taková jednání, dohody o rozdělování a roztrhání naší země. Historie nešetřila ani další středoevropské země. Tentokrát ne! Nepřipustíme opakování osudu Polska, v tom případě pro Ukrajince.

Více než dva miliony uprchlíků z Ukrajiny našly pohostinné přijetí jak v Polsku, tak v České republice. Bez toho, aby bylo nutné budovat uprchlické tábory, protože každý uprchlík dnes našel místo v našich domovech, mohl dostat práci u našich zaměstnavatelů, místo v našich nemocnicích, vzdělání pro ukrajinské děti ve školách, i přestože jsou třídy přeplněné. Rozdělili jsme výsledky úspěchu našich zemí na dvě části: jednu část pro nás, druhou pro Ukrajince. Dostávají stejnou sociální pomoc matkám a podporu rodinám jako Poláci. Bezplatnou železniční a autobusovou dopravu po celé zemi. A co je nejdůležitější, k ničemu z toho nás EU nenutila.

.Je před námi výzva – pomoc v obnově Ukrajiny. Vidím zde významnou úlohu České republiky a Polska. Musíme pomoci s obnovou infrastruktury, hospodářství, vědeckých institucí a podporou ukrajinské inteligence. Spolupráce mezi našimi třemi zeměmi dnes tvoří důležitou osu Praha-Varšava-Kyjev, kolem níž můžeme budovat budoucnost naší části Evropy a posilovat ji. Pro takovou spolupráci máme pevný základ a můžeme k ní přizvat i další země. Nyní je úkolem bránit Kyjev, vyrvat ho ze spárů totality, která je v naší části Evropy tak dobře známá.

Eryk Mistewicz