Zkušenosti střední Evropy. Následky 2. světové války a rozdělení kontinentu

„Národy západní Evropy si pamatují ukončení války jako osvobození spod hitlerovské tyranie, zatímco národy střední a východní Evropy byly osvobozeny spod vlády jednoho totalitního systému, aby je ovládl druhý totalitní systém,“ píše prof. Wojciech ROSZKOWSKI

.Po 2. světové válce byl polarizován světový politický systém a vznikly dva hlavní politické bloky. Na jedné straně se SSSR a jeho satelity snažily o rozšíření komunistických vlád a myšlenek, zatímco na druhé straně se Spojené státy a jejich spojenci ze západní Evropy a dalších částí světa snažili tomu zabránit. Mezinárodní vztahy byly stále častěji nazývány pojmem „studená válka“, čímž rozumíme stav trvalého konfliktu, který nelze definitivně rozhodnout prostřednictvím vojenské konfrontace. Protože hlavní strany konfliktu disponovaly atomovými zbraněmi, jejichž použití mohlo vést ke zničení života na Zemi, vyhýbaly se použití těchto zbraní a konfrontace nejčastěji přenášely do okrajových oblastí. Po válce byly učiněny pokusy zvést do života některé návrhy na uspořádání mezinárodních vztahů z doby války, takové jako Organizace spojených národů, založená na konferenci v San Francisco v dubnu 1945, a systém mezinárodních financí vypracovaný na konferenci v Bretton Woods v červenci 1944. Když SSSR a jeho satelity vstoupily do OSN, odřízly se od brettonwoodského systému.

Dějiny studené války měly několik stádií. V letech 1945–1947 narůstal konflikt. SSSR pokračoval v expanzi zahájené na konci války a označil ideologickou rovinu konfrontace jako nadřazenost socialismu nad kapitalismem. Západní vůdci na čele s prezidentem USA Harrym S. Trumanem se postupně přesvědčovali k účinné odpovědi na tuto výzvu, a formulovali myšlenku „svobodného světa“, doktrínu „zadržování“ a realizovali Marshallův plán obnovy. V tomto období měly USA monopol na atomovou zbraň.

V letech 1947–1953 zesílila konfrontace dvou supervelmocí (USA a SSSR) v různých částech světa. Hlavním ohniskem konfliktu byla budoucnost Německa (sjednoceného a neutrálního nebo rozděleného a náležejícího do dvou bloků) a Berlína (blokáda tohoto města Sovětským svazem v letech 1948–1949), která byla dočasně vyřešena vznikem dvou německých států v roce 1949. Byla přibrzděna komunistická expanze v Evropě, zatímco pokračovala ofenzíva komunismu na Dálném východě. V roce 1949 se sovětský blok posílil díky narušení amerického atomového monopolu a vítězství komunistické revoluce v Číně. V odpovědi na to západní státy vytvořili nástroj k zabránění expanze komunismu ve formě NATO. V letech 1950–1953 došlo v Koreji k první okrajové ozbrojené konfrontaci mezi sovětským blokem a Západem. Pro systém západních spojenců byla významná normalizace vztahů s Japonskem, které nastolilo demokracii a volný trh, SSSR zase zkrátil zpoždění v rozvoji jaderné výzbroje.

Po Stalinově smrti Stalina se v letech 1953–1956 objevily tendence uvolnění, a rovněž došlo ke konsolidaci hlavních stran konfliktu. Na jedné straně mírová jednání přispěla k příměří v Koreji a uspořádání Indočíny, vzniklo Hnutí nezúčastněných zemí a upevnila se neutrální zóna v Evropě (Rakousko a Finsko). Na druhé straně se sovětský blok v Evropě zkonsolidoval a v roce 1955 vznikla Varšavská smlouva. Na podzim 1956 došlo k další kulminaci napětí ve formě sovětské intervence v Maďarsku a neúspěšné akci Západu na Blízkém východě (suezská krize).

V období střídavého napětí v letech 1957–1962 získal SSSR iniciativu a dokonce primát v oblasti zbrojení. Jako první provedl v roce 1957 úspěšný pokus s mezikontinentální raketou a umělou družicí Země, a rovněž se prezentoval jako patron zemí osvobozujících se spod koloniální nadvlády. Pokusy o integraci západní Evropy přinesly první výsledky, když v roce 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství. Vedle tradiční konfrontační osy Východ–Západ se objevil sovětsko-čínský konflikt. Sovětský blok posiloval expanzi do asijských a afrických zemí, osvobozujících se spod koloniální a neokoloniální nadvlády, a rovněž zahájil ofenzivu v německé otázce (ultimátum sovětského vůdce Nikity Chruščova a výstavba berlínské zdi v roce 1961). Během kubánské krize v roce 1962 se svět ocitl na pokraji jaderné války.

Léta 1963–1969 přinesla zapojení hlavních stran globální konfrontace do okrajových konfliktů. Sílila angažovanost USA do vietnamské války a SSSR do konfrontace s Čínskou lidovou republikou. Navzdory uvolnění (smlouva o všeobecním zákazu jaderných zkoušek z roku 1963) se udržovala ohniska konfliktu (válka na Blízkém východě v roce 1967). Komunistický vliv v některých zemích (Indonésie, Ghana) ustoupil a v roce 1968 byl zpochybněn systém v Československu, což vedlo k invazi vojsk států Varšavské smlouvy. Rovněž systém spojenců Západu byl narušen z důvodu aktivit USA v Indočíně a odchodu Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966.

Uvolnění z let 1970–1979 přineslo „východní politiku“ NSR a normalizaci statusu obou německých států, vstup Čínské lidové republiky do OSN a Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zakončenou podepsáním Závěrečného aktu v Helsinkách v roce 1975. Protože SSSR považoval uvolnění za prostředek usnadňující jeho další expanzi a USA stále vážněji respektovaly lidská práva porušovaná v sovětském bloku, objevily se na konci tohoto období důvody pro novou studenou válku.

Volba papeže, Poláka Jana Pavla II., v roce 1978 měla rovněž politický význam, protože oslabila dosavadní osu rozdělení světa a dala lidským právům nový morální rozměr.

Období nové studené války v letech 1979–1985, zahájené sovětskou intervencí v Afghánistánu, upevnilo odhodlání Západu, zejména USA v čele s Ronaldem Reaganem a Velkou Británii v čele s Margaret Thatcher, a rovněž oslabilo postavení SSSR kvůli intervenci sovětské armády do Afghánistánu, ekonomické, technologické a ideologické krizi, a rovněž kvůli častým změnám kremelských vůdců po smrti Leonida Brežněva. Konfrontační fronta se prodloužila a zkomplikovala (Indočína, Blízký a Střední východ, „Africký roh“, mezinárodní terorismus, jižní Afrika, Střední Amerika a Karibik), a přenesla se rovněž do sovětské sféry vlivu (polská Solidarita). Kulminačním bodem této fáze konfrontace byla krize z podzimu 1983, kdy státu NATO nepodlehly tlaku SSSR ve věci rozmístění raket Cruise a Pershing v Evropě.

Studená válka se v letech 1985–1991 chýlila ke konci kvůli slábnoucímu postavení SSSR jako supervelmoci, kvůli neschopnosti pokračovat v jeho dosavadní globální politice a kvůli odhodlání USA a jeho spojenců zastavit a dokonce eliminovat sovětský vliv v různých částech světa. Povzbuzený příkladem rychle se modernizující Číny učinil Michail Gorbačov pokus o reformaci systému Sovětského svazu. Podmínkou jeho perestrojky bylo mezinárodní uvolnění, SSSR a USA rovněž uzavřely dohodu o omezení konvenčních a jaderných zbraní. Perestrojka zklamala naděje jejích autorů a po doplnění o politickou glasnosť zahájila demontáž komunistického systému a prohloubila oslabení postavení SSSR, čehož výsledkem byl pád komunistických vlád ve střední a východní Evropě v letech 1989–1990, souhlas Kremlu se sjednocením Německa v roce 1990, rozpuštění Varšavské smlouvy a konečně rozklad samého SSSR v roce 1991.

.Pád Sovětského svazu umožnil vyřešit nebo oslabit některé konflikty, v nichž hrál hlavní roli. Likvidace sovětského bloku satelitních zemí ve střední a východní Evropě a sjednocení Německa si vynutily nové uspořádání vztahů v tomto regionu, včetně komplikovaných polsko-německých vztahů. Vstup Polska a dalších zemí regionu do NATO a Evropské unie v letech 1999–2004 vytvořilo společnou platformu pro vyřešení sousedských problémů, i když narůstající dominance Německa v Evropě a speciální vztahy Berlína a Moskvy mohou vytvořit novou situaci ve střední a východní Evropě kvůli neoimperiální politice Ruska.

Prof. Wojciech Roszkowski

Překlad: Jarek Radiměřský a Zdeněk Staněk.