Třetí vlna solidarity

„Polské dějiny posledních dvou set let jsou neustálým bojem za svobodu a nezávislost, za právo na sebeurčení, tedy přesně za to, za co dnes bojují Ukrajinci,“ píše Michał KŁOSOWSKI.

Každá země a každý národ má svou DNA. Tváří v tvář konfliktu na Ukrajině je to zvláště viditelné. Zatímco Rusko, nezávisle na historickém okamžiku nebo politickém systému, orgánech nebo intelektuálních směrů je konstituováno imperiální myšlenkou, je Polsko tvořeno něčím zcela jiným: subsidiarita a solidarita, které v této době znovu vycházejí na denní světlo. Nejlepšími příklady toho jsou otevřenost vůči Ukrajincům prchajícím z válečných oblastí a pomoc, jakou bojovníkům za nezávislost a svobodu poskytuje naše země.

Číslo hovoří sama za sebe: hraniční přechody mezi Polskem a Ukrajinou překročily tři miliony uprchlíků a Polsko se stalo zprostředkovatelským uzlem pomoci pro Ukrajinu, přes který do země zmítané válkou směřuje humanitární pomoc. Vše proto, že velmi dobře chápeme, že Ukrajinci jsou lidé, kteří prchají před válkou a tím, co přináší: před smrtí a záhubou, brutalitou ruských agresorů, vraždami a znásilněními páchanými na civilním obyvatelstvu. Poláci do široka otevřeli svá srdce a domy, pozvali sousedů z Ukrajiny do škol a na univerzity. Jedná se o nový začátek ve vztazích mezi našimi národy, o počátek nových dějin sousedících společenství, spojených historií, i když doposud ne tak, jako bychom to chtěli. Agrese Vladimíra Putina změnila vše.

Odkud se vzala ta změna? Z lekcí pocházejících z naší vlastní historie. V každé fázi školního vzdělávání jsme se učili, kolikrát jsme v naší historii museli hledat útočiště a pomoc u sousedů nebo i u zcela cizích lidí. Polské dějiny posledních dvou set let jsou neustálým bojem za svobodu a nezávislost, za právo na sebeurčení a zachování odlišnosti od obklopujících nás velmocí, tedy přesně za to, za co dnes bojují Ukrajinci – za hluboko lidské hodnoty. Boj, víme to dobře, ne vždy vítězný. Boj téměř vždy vykoupený krví a obětmi. Protože když svět tomu nevěřil, Poláci jednali; když svět zkoušel diplomaticky vyjednávat, Poláci převzali iniciativu; když svět ve jménu takzvaného realismu vyzýval lidi, aby přestali snít, Poláci nadále snili a věřili v lepší zítřky. Za tuto víru jsme často zaplatili nejvyšší cenu.

Přijímala nás Francie v době Velké emigrace, přijímala nás Velká Británie, přijímal nás Írán nebo i vzdálená Indie. Tváří v tvář ohrožení života jsme mohli spoléhat na přátele na celém světě. Dnes nám za totéž děkují Ukrajinci, kteří v Polsku nacházejí pomoc a útočiště. Avšak někteří považují Polsko za uzavřenou zemi a Poláky, s ohledem na minulost, nad kterou visí stín komunismu, za málo pohostinné. Není to pravda a naštěstí se tento názor mění.

Nebylo nutné ani není nutné budovat v Polsku tábory pro uprchlíky z Ukrajiny. Poláci nabídli svou pomoc potřebným: zveřejňují informace, kolik osob jsou schopni ubytovat a uživit, kolika osobám dokážou pomoct, vyjíždějí na hranice a do sousedního Lvova, organizují humanitární transporty a s nasazením vlastního zdraví a života konají. Lidé Ukrajince bezplatně přepravují z hranice po celé zemi, polské železnice uprchlíkům umožnily bezplatně cestovat tak, aby každá osoba s ukrajinským pasem měla bezplatné spojení po celém Polsku; v našem hlavním městě Varšavě stoupl počet obyvatele o téměř jednu pětinu, protože Varšava poskytla bezpečné útočiště všem, kteří to potřebují. Polská vláda zpřístupnila Ukrajincům všechno to, co mohou využívat Poláci: podpora 500+ pro děti, zdravotní péče, sociální pomoc a vzdělávání. Jedná se o nový počátek, třetí vlnu solidarity, která v současnosti prochází Polskem. První vlnou byla „Solidarita“, masové hnutí, který ohromilo svět; druhou vlnou byly velké emoce, když zemřel Jan Pavel II. a když jsme si všichni slíbili mír a klid, a několik týdnů ovládl Polsko nadnárodní konsensus. Třetí vlna polské solidarity nastala právě teď. Směřuje ven, k Ukrajincům a Bělorusům potřebujícím naši pomoc. Nemělo by to nikoho překvapit, protože se jedná o myšlenku hluboce zakódovanou v polské DNA, vycházející ještě z romantických tradic a z povstání za nezávislost a bojů za svobodu. Její kořeny tkví v silném pocitu sociálního bratrství a ve vědomí, že v těžkých časech na sebe můžeme spoléhat. Nikoliv na abstraktní instituce, stát s jeho všemocným aparátem nebo na mezinárodní struktury. Solidarita pro Poláky znamená bratrství, sousedství a křesťanské péče o druhé.

Právě proto úspěch transformace Polska dosažený v posledních třiceti letech dnes rozdělujeme na dva – sdílíme s Ukrajinci vše, co máme.

Uprchlíci z Ukrajiny nacházejí útočiště především v polských domovech. Jde o miliony osob. Někdo namítne: přijala je ukrajinská diaspora, usazená v Polsku od roku 2014, přijala je církev a další organizace třetího sektoru. To je pravda. Protože v Polsku jsou stále silné instituce, jako například církev, které bez zbytečné publicity jednoduše pomáhají, není nutné budovat střediska pro uprchlíky. Protože církev to jsou rovněž především lidé. Ukrajinští uprchlíci se setkali s typickou polskou pohostinností, známou jako „host do domu, Bůh do domu“. Pohostinnost nacházejí v domovech Poláků, ale i ve všech prostorech, studentských kolejích, hotelech, v nichž stát hradí z polského rozpočtu náklady na jejich ubytování a stravu a kde dobrovolnickou službu poskytují obvykle mladí Poláci, pro něž je tato událost generační zkušeností.

Když totiž nastávají těžké časy, Poláci se vždy dokážou sjednotit a povznést nad politické rozpory a různé konflikty. Tak tomu bylo v prvních dnech konfliktu na Ukrajině, kdy politici různých stran ruku v ruce pracovali na dodávkách materiálu na východ a obyvatelé příhraničních oblastí, nezávisle na své víře nebo uznávaných hodnotách, spojovali své síly a pomáhali. V masovém měřítku jsme se s tím v nejnovějších dějinách Polska setkali pouze dvakrát: během Karnevalu Solidarity, kdy se téměř polovina obyvatel sjednotila pod jedním symbolem proti komunistickému útlaku, a později po smrti papeže Jana Pavla II. To byla masová povstání, která způsobila, že staré rozpory a konflikty odešly do minulosti, povstání, která spojila různé sociální skupiny. Studenti spolupracovali s dělníky, příznivci dosud znepřátelených skupin si padali do náručí a slibovali věčné přátelství, znesváření sousedé si pomáhali v neštěstí a společnost ovládly neobvyklé společné emoce. Radost a emocí se často vytratily, ale to je téma zcela jiného povídání. Solidarita těžké časy přežila, rozbily ji až později naše záporné vlastnosti a často uměle vyvolané rozpory. Tváří v tvář výzvě, jakou je přijetí uprchlíků z Ukrajiny napadené Ruskem, pozorujeme třetí vlnu polské solidarity, přičemž naši společnost ovládají emoce, jejichž zdroje bychom měli hledat v pomoci a solidaritě.

Co znamenají? Solidarita je přece v podstatě velmi křesťanská myšlenka. Zcela v protikladu k imperiální myšlence, touze dobýt a podmanit si ostatní, z níž vyplynula ruská myšlenka „třetího Římu“. Myšlenka solidarity má opačný směr. Namísto obracení se dovnitř, pro vlastní potřebu a ku prospěchu jednotlivce, jde o vztahovou myšlenku zaměřenou ven. Solidarita znamená výrazně hlubší svazek než běžný mechanismus přerozdělování zboží nebo společenského soužití. Je myšlenkou hlubší, než se lze vůbec domnívat, protože dokáže spojit různé identity a různé sociální skupiny. To vše proto, že solidaritu objevujeme tehdy, když si uvědomujeme své vlastní nedostatky a potřebu je společně překonat. Právě z tohoto důvodu je solidarita polskou národní myšlenkou: tak jako z velikosti polských srdcí vyplývá jednoduše ze slabých institucí a z historických zkušeností. Jako bychom instinktivně cítili, že existují okamžiky, kdy si náš stát neporadí, protože nemá institucionální nástroje; existují okamžiky, v nichž se nemůžeme spoléhat na žádné mezinárodní instituce ani autority. Pak vstupujeme do akce jako společenství. V podstatě lze z toho vyvodit polskost, jaká existovala ještě před jejím moderním tvarem, protože čím bylo lidové povstání svolávané v okamžicích, kdy se země nacházela v nebezpečí? Čím bylo společenství vyjádřené slovy Mickiewicze: „Náš národ je jako láva“?

V současnosti nám rovněž hrozí nebezpečí. Hrozící krize, v níž si žádná instituce ani žádné mezinárodní grémium neporadí. My naštěstí máme solidaritu, ten druh vztahů mezi námi, který je blízkostí lidí vědomých si vlastní nedokonalosti, kteří se však dokážou nad tuto nedokonalost povznést a spojit ve společném úsilí k problém vyřešit. Rozdělit se s cizími, kteří hledají útočiště v našich domovech. „Jeden druhého břemena noste“, píše sv. Pavel z Tarsu, a právě to je naše národní myšlenka. Možná ne vždy je u nás dobře, možná se ne vždy dokážeme dohodnout, ale v okamžiku, kdy se tato břemena nedají uzvednout, objeví se někdo, kdo podává pomocnou ruku, bratr v neštěstí, díky jehož nabídnuté ruce společně dokážeme toto břemeno unést.

V určitém smyslu se polská myšlenka solidarity může stát civilizační šancí pro náš region. Její globální charakter vidíme ve vztazích světových médií, které s nadšení referují o postojích Poláků. Je to rovněž univerzální smysl, i když tato solidarita byla formována polskými historickými zkušenostmi: každý člověk doufá, že v okamžiku pochybností a krize bude moct počítat s pomocí druhého člověka. Dnes vidíme, že tato myšlenka má šanci překračovat hranice. Je to naděje po jiné uspořádání naší části světa, na rozdíl od imperiálně, to je egoisticky, uspořádaného, takzvaného „ruského světa“. Solidarita proti imperialismu. Kéž bychom to dokázali moudře a rozumně využít.

Právě proto musíme dělat vše, abychom se dobře postarali o lidi prchající z napadené Ukrajiny. Vyplývá to přímo z myšlenky polské státnosti a solidarity a subsidiarity, které nás provázejí desítky let. Pokud dovolíme ji narušit, pokud po počáteční euforii umožníme, aby naše národní negativní vlastnosti zvítězily, ztratíme tuto obrovskou příležitost, která se dnes objevila před námi.

Svoboda, demokracie a solidarita nejsou pro Poláky a Ukrajince prázdnými hesly. Podobně jak pro jiné země, které se osvobodily od „rudé tyranie“, mají zásadní význam. Ale to v Polsku se zrodila Solidarita a pouze v naší zemi se mohla zrodit, jako řada menších a větších gest, jako cesta polského premiéra Mateusze Morawieckého, českého premiéra Petra Fialy, slovinského premiéra Janeze Janšy, do bombardovaného Kyjeva, která vyžadovala velkou odvahu na hranici šílenství. Právě tím dáváme najevo, že ostatní národy se na nás mohou spoléhat a brát si z nás příklad. Tato válka se dá vyhrát. Vyhrát může Ukrajina a Evropa. Můžeme vyhrát společně, ve jménu solidarity a míru. Společně.

Michał Kłosowski

Text byl zveřejněn v měsíčníku „Wszystko co Najważniejsze“ a ve světových médiích v rámci projektu „Opowiadamy Polskę światu“ realizovaného ve spolupráci s Národní polskou bankou a Ústavem národní paměti.

Překlad: Jarek Radiměřský a Zdeněk Staněk.